Když jsem si znovu po téměř třech letech četla svůj motivační dopis k přijímacímu řízení na Design informačních služeb z jara 2023, překvapilo mě, jak přesně vlastně popisoval to, co jsem od studia čekala — a možná ještě víc to, co jsem během studia opravdu dostala.

Psala jsem tehdy, že se chci naučit lépe chápat potřeby uživatelů, navrhovat služby smysluplně a zodpovědně, orientovat se v technologiích a pochopit celý designový proces nejen teoreticky, ale hlavně prakticky. A přesně to se stalo. Jen jsem tehdy ještě netušila, jak intenzivní, někdy náročná a zároveň obohacující cesta to bude.

Do studia jsem nastupovala jako člověk, který podnikal v oblasti neformálního jazykového vzdělávání dospělých a většinu věcí řešil samostatně. Měla jsem pocit, že budu tak trochu „single studentka“, která si vše odpracuje sama, po svém a pod kontrolou. Hned druhý semestr mě ale vyvedl z omylu. 🙂 Postupně jsem zjistila, že největší hodnotu mají právě společné projekty, sdílení zkušeností, vzájemná podpora a možnost dívat se na problémy očima ostatních lidí v týmu.

A vlastně je zajímavé, že právě týmová spolupráce byla jedním z mých vzdělávacích cílů i v posledním semestru. Do Edventure canvas jsem si napsala, že chci zvládnout pravidelná setkávání s nejbližšími spolužáky, se kterými řešíme nejen studium, ale i věci kolem něj, a společně se připravit na státnice. Nakonec mám pocit, že právě tahle komunita byla jedním z nejdůležitějších pilířů celého studia. Bez ní by byla moje cesta mnohem těžší.

Za poslední tři roky se navíc výrazně proměnil i můj osobní a profesní život. Z podnikatelky na volné noze, která se věnovala hlavně výuce angličtiny dospělých, jsem se postupně stala zaměstnancem v oblasti customer service managementu. Současně jsem si ale ponechala své vlastní projekty a možná ještě víc si během studia uvědomila, že je chci dál směřovat do oblasti neformálního vzdělávání starších dospělých. Právě design služeb mi pomohl mnohem lépe pochopit potřeby této cílové skupiny, význam přístupnosti, jednoduchosti, motivace i dlouhodobé podpory ve vzdělávání.

Najednou jsem v práci začala přemýšlet nad firemním vzděláváním zaměstnanců trochu jinak — třeba v projektu do Business as Unusual, kde jsem řešila změnu systému firemní jazykové výuky. Nebo nad tím, jak starším zaměstnancům usnadnit využívání AI nástrojů, inspirovaná předmětem Budoucnost práce. A někdy jde vlastně o úplné drobnosti. Třeba o jedinou zasedačku pro více než dvacet kancelářských zaměstnanců, která se stala každodenní bariérou a zdrojem mikro-konfliktů, až jsme nakonec vytvořili jednoduchý rezervační systém odpovídající reálným hardwarovým i softwarovým možnostem firmy, kde je průměrný věk kancelářských zaměstnanců kolem 44 let. Což byl vlastně takový můj malý inkluzivní design v praxi.

Stejně tak si uvědomuji, kolik věcí ze studia přenáším i do vlastní výuky angličtiny. Ať už je to práce s AI nástroji a text-to-speech technologiemi pro simulaci reálných konverzací s rodilými mluvčími, role play aktivitami nebo přemýšlení nad tématy typu Designing for seniors v rámci English for Academic Purposes. Nebo projekt interakčního designu zaměřený na tréninkový nástroj pro aktivaci mluvení v e-mailovém kurzu angličtiny, který vlastně dodnes iteruji a testuji s reálnými uživateli, aniž bych si to dřív vůbec uměla takto pojmenovat a následovat určitý proces.

A vlastně mě baví, že se service design postupně propsal i do úplně malých lokálních věcí — třeba do projektu zlepšení návštěvnického zážitku v naší obecní knihovně nebo do mé online sociální bubliny, mezi digitální tvůrce v projektu zaměřeném na prevenci phishingu. Myslím, že právě tohle je pro mě možná největší důkaz, že studium DIS pro mě nebylo „jen škola“, ale způsob, jak se naučit dívat na svět kolem sebe trochu jinak.

Velmi mi vyhovovalo online prostředí (někdo našim setkáním trefně říká "mluvící hlavy" 👩‍💻👨‍💻), tutoring i celková autonomie studia. Už v motivačním dopise jsem psala, že právě kombinace sebeřízeného vzdělávání, spolupráce s lidmi z praxe a mentoringu je něco, co mě na programu láká nejvíc. A dnes můžu říct, že to opravdu fungovalo. Za srdce mě během studia chytla hlavně podpora mentorky — Mayi — která pro mě nebyla jen „součástí programu“, ale dlouhodobou podporou a bezpečným bodem ve druhé půlce studia, stejně jako Simi, naše báječná tutorka a usměvavá, zkušená, trpělivá a dobrá duše, která je i vedoucí mé závěrečné práce. Holky, moc vám děkuji! 🍀

V posledním semestru jsem si v rámci Edventure canvasu nastavila několik cílů. Chtěla jsem propojit své dosavadní znalosti designu služeb se závěrečným projektem, inspirovat se portfolii absolventů a upravit své portfolio tak, aby opravdu odpovídalo tomu, co chci dělat dál. A právě práce na závěrečném projektu a skládání portfolia dohromady pro mě byly možná největší reflexí celé studijní cesty.

Protože upřímně? I v šestém semestru mám často pocit, že vlastně nic neumím. Že přece nejsem žádný designér. Že to nemůže končit, protože jsem teprve začala chápat, jak obrovský a komplexní tenhle obor je. Imposter syndrom* je asi něco, co se mnou bylo během studia přítomné víc, než bych čekala.

Jenže ve chvíli, kdy jsem začala dávat dohromady portfolio a znovu si pročítat své starší příspěvky, projekty a reflexe, začala jsem ten posun opravdu vidět. Nejen v tom, co umím vytvořit, ale hlavně v tom, jak dnes přemýšlím. Jak se ptám. Jak strukturuji problémy. Jak přemýšlím o lidech, službách, vzdělávání nebo technologiích.

A možná právě proto mám pocit, že bych si studium nejraději prodloužila ještě minimálně na dalších pět let. 😀 Protože čím hlouběji se ponořím do jednoho tématu, tím víc dalších zajímavých oblastí se otevírá. Jedno téma vede k druhému. Jeden projekt k dalšímu. A někdy je to vlastně až zahlcující, kolik možností, inspirace a nových směrů se objevuje.

^{*Imposter syndrom (syndrom podvodníka) je psychologický fenomén, při kterém člověk pochybuje o svých schopnostech, vzdělání či úspěších. I přes objektivní úspěchy trpí vnitřním strachem, že je „podvodník“, který své úspěchy získal pouhým štěstím, a okolí jeho neschopnost dříve či později odhalí.}

Velkým tématem pro mě během studia byly také technologie a jejich využití nejen ve vzdělávání, ale i pro vlastní seberozvoj, organizaci práce, tvorbu obsahu, prototypování nebo práci s AI nástroji. DIS mi v tomhle směru otevřel úplně nové možnosti a způsoby přemýšlení. Nešlo jen o konkrétní nástroje, ale hlavně o změnu mindsetu: nebát se experimentovat, testovat, iterovat a přemýšlet o službách více systémově anebo taky odvážit se "zabíjet miláčky"**. ❌

A právě to bych chtěla dál přenášet i do své vlastní praxe. Mnohem víc pracovat na vzdělávacích službách pro dospělé a starší dospělé, které budou přístupné, lidské, promyšlené a dlouhodobě udržitelné. Chtěla bych dál propojovat vzdělávání, technologie a service design způsobem, který nebude jen efektivní, ale bude dávat smysl lidem, kteří služby opravdu používají.

Můj závěrečný projekt o návrhu změny v systému vzdělávání první pomoci je pro mě v tomto směru symbolický. Propojuje témata, která se mnou šla celým studiem — celoživotní vzdělávání, výzkum, technologie, design služeb i práci s reálnými lidmi a jejich potřebami. A zároveň mi potvrzuje, že to, proč jsem se na DIS v roce 2023 hlásila, nezmizelo. Spíš se to celé postupně zpřesnilo, prohloubilo a získalo konkrétnější směr.

^{**V metodologiích Design Thinking a Service Design znamená fráze „zabíjet miláčky“ (kill your darlings) nutnost opustit nebo smazat své oblíbené nápady, funkce či koncepty, pokud neprospívají celkovému výsledku a neslouží skutečným potřebám uživatele.}